O bohu

9.9.2006

Mnohokrát jsem přemýšlel o existenci boha. Vždy se mi zdál bůh jako něco cizího, neosobního. Říkal jsem si, že rozdíl mezi mnou a člověkem věřícím je v čase stráveném v kostele. Pro někoho jiného, pokoušejícího se uchopit boha každodenně, jde asi o osobnější záležitost. Mě k tomu rodiče prostě nevedli. Na druhé straně mi však vyšel bůh jako logické vyústění vesmírného řádu. Te´d nemyslím bohem starého šedivého dědečka stvořitele všehomíra, ale spíše zdroj informace použitý při našem zrodu.

Jednou, asi před deseti lety, jsem seděl před katedrou mechaniky a čekal na výsledek zkoušky. Pořád dokola jsem si opakoval, že z té zkoušky určitě prolítnu. Je to takový můj rituál. Věřím že pokud sám sebe dokážu přesvědčit o beznadějnosti situace, bude to brán jako jako důkaz mé pokory. Pak někdo přijde, smiluje se a ochrání mě před nepříjemnostmi. A v tu chvíli mě to napadlo. Už jsem věděl jak to s tím bohem je.

Bůh je dobro, láska a pravda. Na první pohled to zní jako blbost, protože bůh je jedno a tudíž nemůže být třemi, navzájem si odporujícími věcmi. Problém je že pod dobrem, láskou a pravdou si představujeme rozumové důsledky či emoce, kterým skutečné dobro, láska a pravda pomohla vzniknout, nikoliv dobro, lásku a pravdu samotnou.

Zkusme si představit dobro, jako naše přesvědčení o existenci něčeho z vnějšího světa ,co o nás pečuje. Toto něco nám v případě potřeby pomůže a proto se nemusíme bát vyjít do okolního nepřátelského světa a tam žít. Zkusme si představit lásku jako naší schopnost brát věci tak jak jsou bez zbytečného rozjímání. Láska například může podstrčit rozumu doplňující údaj o věcech s vysokým obsahem prožitku, a tím mu naznačit cestu kam se má ubírat. A nakonec si zkusme představit pravdu jako přesvědčení o tom, že okolní svět tvoří jeden harmonický systém dávající smysl. Z čehož vyplývá, že vnější svět má řád uchopitelný naším rozumem.

Prostě vnější svět bylo třeba pro lepší pochopení doplnit a bůh nám pomáhá tím, že vytváří projekci do vnějšího světa a tak ho činní pochopitelnější, jasnější a příjemnější. Bůh okolní svět doplňuje o sebe sama a často svádí souboj s rozumem. Bůh je radost a štěstí, ale bez rozumu nás vede do záhuby. Rozum je jistota, ale bez boha nás uvrhuje do nudy a beznaděje.

Pokud zaujmeme některý z jogínských sedů, v němž se budeme schopni uvolnit a soustředíme se například na dýchání, nebo si budeme opakovat pořád dokola nějakou modlidbu a soustředíme se na její rytmus, pak jsme se právě pokusily odstavit rozum a měl by se ozvat bůh. S trochou cviku se dostaví příjemné pocity. Nevěřte tomu že jde jen o fiziologickou záležitost.

Te´d se mnoho lidí zeptá, jak že to s tím bohem vlastně je, jde o skutečnost (je bůh ve vnějším světě), nebo je to jen naše představa (je uvnitř nás). Díváme li se na nějakou věc, tak ji vidíme v prostoru, zpracováváme ji zrakem a uvědomujeme si ji mozkem. Klidně by však mohlo jít o hologram, odraz v zrcadle, nebo jinak fyzikálně vysvětlitelný jev. Co je však tato věc sama a co bylo přidáno cestou? Rozlišit co je vnější a co vnitřní svět je velmi obtížné a skutečnost se zdá být jenom jedna. Je možné vůbec ztotožnit skutečnost s vnějším světem? Je to opravdu důležité, nebo jde jen o uměle vytvořený problém? Proč nám nestačí říct si s Descartesem jednoduché „Myslím tedy jsem“.

Při hledání odpovědi na tyto otázky docházíme k zajímavému paradoxu. Člověk potřebuje najít jistotu pro vstup do vnějšího světa a nachází ji uvnitř sebe v bohu. Za pomoci tohoto boha, hledá dalšího ve vnějším světě, ale ozývá se mu pravděpodobně jen ten jeho. Z toho pak usoudí že bůh není. Je potřeba boha ve vnějším světě znakem naší nenasytnosti, a nebo vznik ten náš vnitřní bůh jen jako náhražka toho druhého, po kterém marně toužíme? Já osobně dávám přednost tomu prvnímu. Už jsem dneska popsal celou stránku, takže budu končit.

zpět